Náklad související s pořízením hmotného majetku

 

 

Podle zákona o účetnictví platí, že hmotný majetek kromě zásob, s výjimkou hmotného majetku vytvořeného vlastní činností, se oceňuje pořizovací cenou.

 

Pořizovací cenou se přitom rozumí cena, za kterou byl majetek pořízen a náklady s jeho pořízením související.

 

Pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, je v prováděcí vyhlášce k zákonu o účetnictví dále rozvedeno, co lze a co nelze zejména uznat za součást ocenění dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku.

 

 

Zajímavý rozsudek z poslední doby k výše uvedené problematice vydal Nejvyšší správní soud (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.7.2019, čj. 7 Afs 365/2018 - 62, www.nssoud.cz).

 

V návaznosti na tento rozsudek je důležité pamatovat na to, že:

 

Ve smyslu § 25 odst. 5 písm. a) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, tvoří poplatníkem vynaložený náklad součást pořizovací ceny hmotného majetku, pokud s pořízením tohoto hmotného majetku souvisí. Náklad související s pořízením hmotného majetku se tedy nestává součástí jeho pořizovací ceny teprve na základě formálního písemně zachyceného rozhodnutí poplatníka o pořizování hmotného majetku či způsobu jejího financování, ale již od okamžiku, kdy se poplatník fakticky rozhodl řešit určitou hospodářskou potřebu pořízením nového hmotného majetku a započal za tímto účelem vynakládat náklady, byť by v danou chvíli nebylo zdárné dokončení této investice zcela jisté a rozhodnutí o jejím pořízení tedy obsahovalo určité riziko, že k jejímu dokončení nedojde.

 

Ve sporu, který Nejvyšší soud rozhodoval, bohužel daňový subjekt pochybil, když náklady uplatnil jako náklad na dosažení, zajištění a udržení příjmů, místo toho, aby je zahrnul do pořizovací ceny hmotného majetku; v důsledku toho tak byla daňovému subjektu oprávněně správcem daně zvýšena daň z příjmů právnických osob o 26 150 390 Kč.

 

 

Nejvyšší správní soud dále v odůvodnění citovaného rozsudku uvedl mimo jiné následující zajímavé body:

 

  • Výdaje (náklady) na pořízení hmotného majetku jsou vymezeny účetními předpisy. Dle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o účetnictví se hmotný majetek, s výjimkou hmotného majetku vytvořeného vlastní činností, oceňuje pořizovací cenou. Tou se dle § 25 odst. 5 písm. a) téhož zákona rozumí cena, za kterou byl majetek pořízen, a náklady s jeho pořízením související. Demonstrativní výčet nákladů, které vstupují do oceňování dlouhodobého hmotného majetku, v případě podnikatelských subjektů obsahuje § 47 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví.

 

  • Určitý náklad tedy tvoří součást pořizovací ceny (hmotného) majetku ve smyslu § 25 odst. 5 písm. a) zákona o účetnictví, pokud s pořízením tohoto hmotného majetku souvisí. Účetní předpisy přitom tuto souvislost nijak blíže nedefinují, nesvazují ji ani se stanovením konkrétního časového okamžiku, od kterého je třeba jednotlivé nákladové položky související s pořízením hmotného majetku zahrnovat do ocenění tohoto majetku (či naopak do kterého se jedná o běžné provozní náklady uplatnitelné v základu daně dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů). Vždy proto bude namístě zkoumat souvislost daného nákladu s pořizovaným hmotným majetkem, a to bez ohledu na to, zda, popř. kdy daňový subjekt o pořízení daného hmotného majetku (investice) formálně právně rozhodl. Toto rozhodnutí může být vodítkem pro určení, zda se jedná o náklad související s pořízením hmotného majetku, ovšem toliko v případě, že reflektuje skutečné datum, od něhož bylo pořízení daného hmotného majetku objektivně zahájeno.

 

Z hlediska přiřazení určitých nákladů do pořizovací ceny majetku není podstatné, kdy daňový subjekt formálně schválil realizaci investice, ale kdy objektivně započal s její realizací, byť by v danou chvíli nebylo zdárné dokončení této investice zcela jisté a rozhodnutí o jejím pořízení tedy obsahovalo určité riziko, že k vlastní realizaci nedojde. Vynaložené náklady ovšem nezískávají charakter investičních nákladů teprve na základě formálního písemně zachyceného rozhodnutí daňového subjektu o pořizování investice, ale již od okamžiku, kdy se daňový subjekt fakticky rozhodl řešit určitou hospodářskou potřebu pořízením nové investice a započal je za tímto účelem vynakládat. To ostatně dle názoru Nejvyššího správního soudu vyplývá rovněž z interpretace Národní účetní rady č. I-5, na kterou se účastníci řízení odvolávali. Tato stanoví, že: „Okamžik, od kterého jsou položky součástí ocenění dlouhodobého majetku, je možno stanovit jako okamžik, kdy se účetní jednotka rozhodne řešit danou problematiku pořízením nové investice.“

 

 

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na LinkedInu
Please reload

Please reload

Archiv

Skladová evidence a její důležitost

17.08.2018

1/5
Please reload

Doporučené příspěvky
Hledejte pomocí tagů
Nedávné příspěvky