JAK BÝT ÚSPĚŠNÝ nejen V DAŇOVÉM ŘÍZENÍ

 

 Život je někdy hra a kdo jí hraje lépe, může být úspěšnější. Nejinak tomu může být někdy i v daňových či jiných řízeních. Každý se snaží chránit své zájmy a kdo chybuje, může být za své činy potrestán. Jako v každé hře je někdy důležité, jak hru rozehrajete, jak vidíte své šance na úspěch a podle toho činíte další kroky. V každém případě, pokud hru rozehrajete špatně, je složitější být na konci hry úspěšnější. Právo včetně daňových věcí jsou někdy velmi komplikovaná a nejednoduchá záležitost a mnohdy se chyby neodpouští, zvláště to platí pro podnikající osoby.

 

V dnešním článku uvedu jednu z možností, jak se domoci případného práva a spravedlnosti, respektive nastíním, jak nejednoduché to někdy může být.

 

Podle § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, platí, že správa daně je postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daně a zabezpečení jejich úhrady.

 

Nejvyšší správní soud řešil spor mezi Odvolacím finančním ředitelstvím a akciovou společností v rámci kasační stížnosti, který se vztahoval k úroku z neoprávněného jednání správce daně.

 

Dne 26. 10. 2017 Nejvyšší správní soud vydal rozsudek v daném sporu, který zveřejnil navíc ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve kterém uvedl, že vůči akciové společnosti nebylo postupováno správně, a proto věc vrátil k dalšímu řízení.

 

Některé skutečnosti uváděné v odůvodnění rozsudku by navíc mohly být daňovým subjektům nápomocny i při jiných problémech, se kterými se nejen při daňovém řízení setkaly.

 

Nejvyšší správní soud např. v bodech 30 až 33 uvedl, že existují obecné právní principy a zásady, které jsou nezpochybnitelné a na kterých je založen právní stát. Pro všechny základní zásady stanovené v § 5 až 9 daňového řádu je společné to, že mají přímou závaznost. Jsou důležitými interpretačními pravidly, z nichž je třeba vycházet při výkladu jednotlivých ustanovení daňového řádu. Vyjadřují určitá pravidla, která se uplatňují v kterémkoliv stadiu správy daní. Cílem správy daní je daň správně zjistit a stanovit (v rovině nalézací) a zabezpečit její úhradu (v rovině platební). Zatímco cílem správy daní podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, bylo stanovit a vybrat daň tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy, daňový řád upřednostňuje hledisko správnosti, nikoli hledisko fiskální. Došlo tak k výraznému posunu, co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav; namísto dosud uplatňované zásady formální pravdy v daňovém řízení se prosazuje zásada materiální pravdy. Zatímco dříve správce daně dbal především na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch, či v neprospěch daňového subjektu. Cíl správy daně, tak jak je zakotven v daňovém řádu, zcela jistě neznamená, že by byl správce daně a priori povinen vyhledávat za daňový subjekt skutečnosti, které by mohly být v jeho prospěch, na stranu druhou, pokud je však ve své dispozici má, musí se jimi zabývat a brát je v potaz (viz např. rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 - 461, či rozsudek ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Afs 41/2013 - 33). 

 

Správce daně je nepochybně povinen znát právní předpisy, na základě kterých daň stanoví. Je-li daňová povinnost ukládána v případě, kdy je aplikováno rovněž unijní právo, je povinen rovněž znát příslušné předpisy Evropské unie. Z konstantní judikatury Soudního dvora i rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz nález ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 19/04) vyplývá, že orgány veřejné moci jsou od okamžiku vstupu České republiky do EU povinny aplikovat unijní právo přednostně před českým zákonem tehdy, pokud je český zákon s právem EU v rozporu. Nejvyšší správní soud uvedl např. v rozsudku dne 13. 11. 2009, č. j. 5 Afs 53/2009 - 63, mimo jiné: „Správce daně nelze zcela jistě činit odpovědným za nesprávnou implementaci šesté směrnice Rady 77/388/EHS do zákona č. 234/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, lze jej však na druhou stranu nepochybně činit odpovědným za znalost právních předpisů, šestou směrnici nevyjímaje, a za případnou interpretaci a aplikaci právních předpisů in concreto, zde uplatnění přímého účinku šesté směrnice. Postupoval-li správce daně podle ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, které je (bylo) neslučitelné s právem Společenství, nelze dospět k jinému závěru, než že pochybil (vznik přeplatku na dani zavinil).“

 

V rozsudku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 1 Afs 6/2013 – 184, zdejší soud mimo jiné konstatoval: „V posuzovaném případě byly správní orgány i krajský soud povinny respektovat požadavky vyplývající ze směrnice 2003/87/ES, která upravovala předpoklady pro zpoplatnění emisních povolenek. Směrnice sice (na rozdíl např. od nařízení, u kterých se presumuje přímý účinek) zejména ukládají povinnost členským státům implementovat jejich ustanovení do vnitrostátního práva, nicméně v případě nesprávného provedení směrnice či zcela chybějící implementace musí nejen vnitrostátní soudy, ale i orgány veřejné moci respektovat působení směrnice – ať již v podobě přímého či nepřímého účinku (viz např. rozsudky Evropského soudního dvora ze dne 5. 10. 2004, ve spojených věcech C-397/01 až C-403/01, Pfeiffer, odst. 110, ze dne 4. 7. 2006, ve věci C212/04, Adeneler, odst. 117).“ 

 

Lze tak učinit dílčí závěr, že správce daně je odpovědný za správné stanovení daně, tedy za to, aby daň byla stanovena v souladu se zákonem a po právu. Správným zjištěním a správným stanovením daně zcela jistě není stav, kdy je (již z podaného daňového přiznání) zřejmé, že daňový subjekt odvedl (či odvede) na dani více, než činí jeho zákonná povinnost a než by odvést musel.

 

Rozsudek dále dává daňovým subjektům určitá vodítka, jak se úspěšněji domoci svých práv, v případě že by chtěli v podobných věcech uplatňovat úrok z neoprávněného jednání správce daně. Zajímavé jsou zejména body 34 až 57 odůvodnění rozsudku.

 

Odkaz na plné znění rozsudku Nejvyššího správního soudu

 

Jak lze z výše uvedeného dovodit, znalost samotných zákonů někdy k úspěchu nestačí, ale je potřeba znát další právní zásady, které tvoří systém obecných zásad práva, a to jak ze strany správce daně, tak i z pohledu daňového subjektu, které jsou vlastní každému právnímu řádu (včetně práva unijního).

 

Kupříkladu správně aplikovat zásadu lex superior derogat inferiori je velice důležité, a to nejen v daňovém právu. Tato zásada vyjadřuje, že právní norma obsažená v předpisu vyšší právní síly má přednost před normou obsaženou v předpisu nižší právní síly. Tuto zásadu je přitom nutné aplikovat nejen k samotnému právu České republiky, ale rovněž se musí přihlížet i k právu mezinárodnímu včetně práva unijního. Existují samozřejmě jiné obecné zásady v právních řádech jako například zákaz diskriminace, právo být slyšen, princip právní jistoty a legitimního očekávání, ochrana základních lidských práv atd.

 

Pokud byste potřebovali využít služeb v oblasti práva či daňového poradenství, a chtěli tyto služby osobně poskytnout od Bc. Miloslava Jandy (nynějšího jednatele společnosti JANDA Consulting s.r.o.), tj. od osoby s vysokoškolským právnickým vzděláním a navíc 17letou praxí z finančního úřadu v oblasti daňových kontrol, není problém je poskytnout ve formě zaměstnání (dohody o provedení práce, dohody o pracovní činnosti či pracovního poměru na zkrácený úvazek). Odměnu za poskytnuté služby lze domluvit dle ceníku společnosti JANDA Consulting s.r.o.

 

Odkaz na ceník společnosti JANDA Consulting s.r.o.

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na LinkedInu
Please reload

Please reload

Archiv

Skladová evidence a její důležitost

17.08.2018

1/5