K tomu, aby se na poplatníka vztahovala daňová povinnost k dani silniční, musí být splněna podmínka, že existuje předmět daně.
Předmětem daně silniční jsou přitom silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla při splnění následujících kumulativních podmínek
a) registrovaná v České republice,
b) provozovaná v České republice a
c) používaná
1. poplatníkem daně z příjmů právnických osob s výjimkou používání k činnosti veřejně prospěšného poplatníka daně z příjmů právnických osob, pokud příjmy z této jeho činnosti nejsou předmětem daně z příjmů, nebo
2. poplatníkem daně z příjmů fyzických osob k činnosti nebo v přímé souvislosti s činností, ze kterých plynou příjmy ze samostatné činnosti podle zákona upravujícího daně z příjmů.
Zvláštní kategorií vozidel jsou pak některá vozidla nad 3,5 tuny.
Předmětem daně silniční jsou totiž vždy nákladní automobily s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny registrované v České republice a přípojná vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny registrovaná v České republice.
U vozidel nad 3,5 tuny dále existuje možnost snížení roční sazby daně. K tomu musí být ovšem splněny následující podmínky.
Jedná se o nákladní automobily a přípojná vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny, pokud
a) jsou tato vozidla používána veřejně prospěšným poplatníkem daně z příjmů právnických osob pouze k činnosti, z níž plynoucí příjmy nejsou předmětem daně z příjmů,
b) jsou tato vozidla používána fyzickou osobou pouze k činnosti, ze které nebo v přímé souvislosti se kterou neplynou příjmy ze samostatné činnosti podle zákona upravujícího daně z příjmů, nebo
c) se jedná o výcviková vozidla podle právního předpisu upravujícího získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, která nejsou používána k činnosti, z níž
1. plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů právnických osob, nebo
2. plynou příjmy ze samostatné činnosti.
Přestože se v zákoně hovoří o možnosti snížení sazby daně u fyzické osoby, poplatníci by měli mít na paměti také znění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.02.2013, čj. 2 Afs 5/2012 – 22, kdy fyzická osoba chybně interpretovala znění tehdy platného zákona o dani silniční, a svůj spor ve věci daně silniční prohrála.
Nejvyšší správní soud totiž ve svém rozsudku uvedl, že jazykový a logický výklad sice podporoval argumentaci stěžovatele, že coby osoba fyzická měla právo na snížení daně bez ohledu na to, zda je podnikatelem či nikoliv. Tento závěr ovšem soud shledal jako předčasný, neboť výklad předmětného ustanovení, založený na jiné interpretační metodě (výkladu teleologickém), nabízel závěr konkurující.
Jakkoli výklad e ratione legis nelze redukovat jen na zjišťování deklarovaného úmyslu zákonodárce, ale má být zaměřen hlouběji, na identifikaci právní normy, tedy společníky žádoucího pravidla chování, které má být legislativně vyjádřeno, východiskem této výkladové metody je zásadně příslušná důvodová zpráva.
Jakkoli důvodová zpráva neuvádí bližší důvody, které zákonodárce, respektive vládu (jako předkladatele zákona), vedly právě k tomuto vymezení osob a činností, s nimiž je možnost předmětného daňového zvýhodnění spojena, z kontextu celého zákona tento důvod seznatelný je, a zvolený způsob tohoto zvýhodnění odpovídá smyslu zákona, potažmo konstrukci daně silniční jako takové.
Soud rovněž nemohl souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, dle kterého se krajský soud vůbec nevypořádal s navrhovaným porovnáním výkladů předmětného ustanovení stanovisky Ministerstva financí a Komory daňových poradců. Stěžovatel totiž v žalobě o porovnání výkladů soudem výslovně nežádal (nenavrhoval je výslovně coby důkazy), pouze odkazem na zmíněná stanoviska podpořil svou argumentaci ohledně splnění podmínek pro snížení daně. Krajský soud se k těmto předloženým stanoviskům v závěru svého rozsudku vyjádřil tak, že nepředstavují závazný podklad pro rozhodování soudů ani daňových orgánů a nemusí tak na ně brát zřetel. Proti tomuto závěru nelze ničeho namítat, neboť soudy jsou při svém rozhodování vázány toliko zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí českého právního řádu (čl. 95 odst. 1, věta před středníkem Ústavy ČR); podanou interpretací zákona jsou vázány jen tehdy, je-li takový výklad podán (v konkrétní věci) nadřízenou soudní instancí, či (obecně) jde-li o ústavně konformní výklad podaný Ústavním soudem. O žádný z těchto případu se u zmiňovaných stanovisek nejedná; autoritu podávající legální výklad právních předpisů (tedy výklad obecně závazný) náš právní systém nezná. Nadto nelze přehlédnout, že stanovisko Ministerstva financí (kterého se stěžovatel dovolává) nevyznívá natolik jednoznačným způsobem, jak je v kasační stížnosti prezentovalo.